Babský rady o tranzici

Inu, většina čtenářů vzala poslední článek dobře. Přišly mi povětšinou povzbuzující komentáře a stejně jako před rokem a půl a mi lidi psali, že pro ně budu pořád kámoš, ať se děje cokoli. Úplně mi to vhání slzy dojetí do očí. Bedliví čtenáři si ale povšimli rozkolu, který v mé duši panuje. Pokusím se jej demonstrovat na následujících dvou komentářích: Celý příspěvek

Reklamy

Přestávám brát hormony

Asi dokážete uhádnout důvod toho, že jsem měsíc nic nenapsala. Depresi se mi, přes moje nadšení a počáteční zdánlivý úspěch, nepodařilo rozehnat a chvilku po vydání článku 52 předsevzetí udeřila zas. Ve zkratce: týden jsem nebyla schopná ani vstát z postele, prospala jsem pracovní pohovor a mnoho dalších příležitostí k vydělání peněz. Dopadlo to tak, že mě maminka donutila jet do Riapsu, kde jsem vedla dlouhý rozhovor s psychiatrem. Na základě tohoto povídání a sáhodlouhé diskuse s Veronikou, jež proběhla ten samý večer, jsem přistoupila k razantnímu opatření, které, jak doufáme, konečně povede k nastolení rovnováhy v mém mozku: přestávám brát hormony. Celý příspěvek

Dej mi ruku a řeknu ti, s kým spíš

Poslední tři týdny byly velmi bouřlivé a přinesly mi mnoho nových poznatků. Zaprvé, i lesbám se občas zasteskne po penisu. Zadruhé, antidepresiva mi nevymazaly mozek úplně – pořád dokážu brečet. A konečně zatřetí, nejde nemít rád Beatles. Za všechny tyto nové revelace vděčím svýmu děvčeti a tímto jí děkuju za neustálé rozšiřování obzorů. I přesto, že si připadám jako čtrnáctiletý vypatlo. Včera se mě u večeře zeptala, jak se to tak vůbec stane, že je člověk trans. Dobrá otázka, bejby! Pojďme se tedy spolu vydat na cestu do hlubin dělohy tvojí mámy.  Celý příspěvek

Slzavé údolí

Transgender lidi (kdo by nemiloval tohle označení, podobně jako autismus lidi) slaví další malé vítězství. Francie zrušila požadavek sterilizace pro uznání legálního pohlaví, jinými slovy, pro ty, co se v tom moc neorientujou, už se nemusí nic řezat kvůli jenomu písmenku a jednomu číslíčku v občance. Takže ještě tak sto padesát let a možná se třetí tisíciletí dostane i do našeho zákoutí Evropy. Samozřejmě pouze za předpokladu, že nás do tý doby neukamenuje Islámský stát. Nebo jinej stát, třeba z Ameriky chodí o translidech vesměs jenom dva druhy zpráv – o tom, že maj problém se záchodama, a o tom, že občas někdo potká transku s pytlem na hlavě. Zakopanou v zemi.  Celý příspěvek

Můj zadek je hezčí než předek

Kdyby se vám dneska nechtělo mě číst… tak jste celkem divný, protože někdo musel kliknout na odkaz sem. Ale kdyby přeci jen ne, tak jsem si pro vás připravila alternativy. (Také vhodné pro rozšiřování obzorů.) První z nich je článek mojí oblíbený autorky o tom, že nejen v našich soudech je bordel. Myslim v soudním systému, ne v tom, jak usuzujeme v každodenních situacích. Druhou alternativou je zpráva, již přinesl Český rozhlas, že král Harald V. je strašně pokrokovej vladař. Škoda, že se v jeho zemi nesmí kalit a kradou se tam děti. Tímto uzavírám týden nadávání na svou i ostatní vlasti a jdu vám říct, co je novýho. Celý příspěvek

Alchymie je mrtvá, je čas na vědu!

(volné pokračování článku „Co mi chybělo (na Prague Pride)” o tom, jak se lidi navzájem nevnímaj, protože stejně všichni melou nesmysly)

Nedávno mě přepadla taková depresivní nálada. Chtěla jsem si stěžovat, že mě nikdo nebere vážně. Že zase nikdo neposlouchá, co řikám. Zajímavý na tom je (teda neni, ale chci to nějak uvést), že jsem tenhle problém už jednou v životě řešila. V devatenácti jsem chodila k doktorce (rozuměj cvokařce) s tím, že mě nikdo nevnímá. Odešla jsem spokojená, jenže po několika letech mě nahlodali jiný lidi. Prý měla už tehdy zjistit, že jsem trans, ale nevnímala mě. To je docela začarovanej kruh, co? Celý příspěvek

Transsexuální experimenty a jiné konspirace

V první řadě chci poděkovat všem, kteří se účastnili diskuse pod článkem „Aktivistka bez utlačovaných”. Ačkoli to vesměs byla jenom hromada hejtů, udělalo mi to dohromady celkem slušnou návštěvnost v jinak líném létě, když všichni jezdí na vodu a nikoho nezajímá, jak to maj transky těžký. Diskuse v komentářích jsem se neúčastnila, a proto svoje názory teď shrnu do dnešního článku. Celý příspěvek

Věci, o kterých jsem mluvit nechtěla

Tak jsem zdárně dojela do Dětmarovic. Půjčila jsem si Leedersovo auto, napsala na BlaBlaCar.cz, jestli někdo nechce ject s náma a děj se vůle boží. Naštěstí se nevyplnily moje noční můry, že k nám nastoupí někdo s ADHD, vezla jsem tři spící lidi a jednu slečnu, co si četla. A téměř se nám i zaplatil benzín, takže spokojenost stoprocentní. Akorát mi neni úplně jasný, proč se všichni ozvali až na poslední chvíli. Tak jsem zvědavá, jestli někoho povezeme i cestou zpátky. Celý příspěvek

63 dní na hormonech (s intimními detaily)

Tak hodná na vás jsem, že vás před intimními detaily předem varuju. Dokonce je velkoryse schovám až za perex, takže i pokud jste přišli na stránku náhodně, nemusíte se bát, že byste se dozvěděli příliš mnoho informací. Obzvláště takových informací, o které jste se neprosili. Ale já vim, že jste všichni zvědavý vopice a zajímá vás to, takže na to stejně kliknete. Než se odhodláte k tomuto důležitému kroku ve vašem životě, můžete si přečíst i poslední měsíční hormonovou aktualizaciCelý příspěvek

35 dní na hormonech – Už mám prsa?

Asi je na čase, abych taky jednou napsala něco o svý přeměně. Je to už víc než měsíc, co beru hormony, tak nebudu říkat, že se neděje vůbec nic. Co se týče psychiky, pozoruju jednoznačný úbytek chuti na sex, ostatně ani moje tělo si o něj už nežádá každý ráno a pak eště asi tak milionkrát denně. Zrovna nedávno se mi zdálo, že jsem se zamilovala do blondýnky (vypadala trochu jako Niky, ale to je samozřejmě náhoda) a cítila jsem k ní tu povědomou neodolatelnou touhu, onen jenom částečně příjemný pocit, jako kdyby vám někdo za močovej měchýř zaháknul ótéčko a řekl „Teď jsi moje!” Takže to vypadá, že si můj mozek (narozdíl od toho Weissova) eště pořád pamatuje, co jsou to city. Celý příspěvek