Alchymie je mrtvá, je čas na vědu!

(volné pokračování článku „Co mi chybělo (na Prague Pride)” o tom, jak se lidi navzájem nevnímaj, protože stejně všichni melou nesmysly)

Nedávno mě přepadla taková depresivní nálada. Chtěla jsem si stěžovat, že mě nikdo nebere vážně. Že zase nikdo neposlouchá, co řikám. Zajímavý na tom je (teda neni, ale chci to nějak uvést), že jsem tenhle problém už jednou v životě řešila. V devatenácti jsem chodila k doktorce (rozuměj cvokařce) s tím, že mě nikdo nevnímá. Odešla jsem spokojená, jenže po několika letech mě nahlodali jiný lidi. Prý měla už tehdy zjistit, že jsem trans, ale nevnímala mě. To je docela začarovanej kruh, co?

Transsexuální experimenty a jiné konspirace

V první řadě chci poděkovat všem, kteří se účastnili diskuse pod článkem „Aktivistka bez utlačovaných”. Ačkoli to vesměs byla jenom hromada hejtů, udělalo mi to dohromady celkem slušnou návštěvnost v jinak líném létě, když všichni jezdí na vodu a nikoho nezajímá, jak to maj transky těžký. Diskuse v komentářích jsem se neúčastnila, a proto svoje názory teď shrnu do dnešního článku.

Aktivistka bez utlačovaných

Já vim, selhala jsem a mrzí mě to. Samozřejmě dneska není čtvrtek a porušila jsem tradice. Za porušení tradic je adekvátní trest upálení na hranici, tak šup tam se mnou. Před pár dny jsem si řikala, že jsem v takový zvláštní situaci. Vždycky jsem tvrdila, že to, co hodlám psát na blogu a říkat ve videích, budou jenom moje názory. Postřehy, který se vztahujou ke mě. Ale stejně jsem se nakonec začala hadát o tom, kdo má na internetu větší pravdu.

Věci, o kterých jsem mluvit nechtěla

Tak jsem zdárně dojela do Dětmarovic. Půjčila jsem si Leedersovo auto, napsala na BlaBlaCar.cz, jestli někdo nechce ject s náma a děj se vůle boží. Naštěstí se nevyplnily moje noční můry, že k nám nastoupí někdo s ADHD, vezla jsem tři spící lidi a jednu slečnu, co si četla. A téměř se nám i zaplatil benzín, takže spokojenost stoprocentní. Akorát mi neni úplně jasný, proč se všichni ozvali až na poslední chvíli. Tak jsem zvědavá, jestli někoho povezeme i cestou zpátky.

Článek, jako je tenhle

Teď, když píšu tuhle větu, je pondělí. Zase si píšu článek dopředu, protože mám obavy, že stihnu napsat maximálně sto slov za den. Jsem teď docela zaneprázdněná, totiž. Vypadá to, že jsem dostala práci. Ne sice moc slušnou nebo normální, ale mohlo by to hodit nějaký peníze. Vlastně ani nevim, jestli bych normální práci pro slušnou firmu dokázala vykonávat. (Abych byla upřímná, zatim ani nevim, co ta nová práce bude vlastně obnášet.) Do toho jsem se začala učit na klavír a trávim hodiny a hodiny u nákresů těhle kouzelnejch strojů, abych dokázala sama servisovat pianino, který se k nám snad už brzo nastěhuje.

Jak málo je hlazení

V pondělí jsem byla poprvé v životě na kosmetice. Mám na mysli takový to, jak přijdete do salónu krásy (a říkáte si, co tady sakra dělám?) a necháte ze sebe udělat člověka jako z časáku. Dostala jsem ultrazvukový peeling a masáž a bylo to krásný. Pro ty, kdo ví, že nesnášim masáže, nebyl to ten druh masáže, kde vám chrastěj klouby, ale jenom takový relaxační hlazení. A já mám relaxaci a hlazení ráda, samozřejmě, jako každá holka, a jako každá holka mám teď na jaře taky pocit, že je toho obojího nějak málo.

0% hetero

Tak jsem dostala odkaz na test flexuality, asi abych mohla nějak erudovaně říct, co ve skutečnosti jsem. Flexualita je zřejmě novotvar, spojení slov fexibility a sexuality, a dá se v něm vyjádřit, jak moc se hodláte ohnout, abyste někoho vojeli. Termín vymyslel doktor James W. Hicks a to neni žádnej ňouma. Profesor působí na obou pobřežích Států a je uznávaným autorem publikace 50 příznaků duševní choroby. Takže zjevně člověk vyloženě povolanej na to, aby určil mou sexualitu. Ale musim říct, že mě Hicks trochu nasral.

Jak bydlí transka, autistka a rocker

Tak zjevně prsa táhnou, nic novýho pod sluncem. Stačilo napsat slovo „prsa” do názvu článku a hned mi sem přišlo dvěstě lidí za dva dni, dneska už má ten článek tři sta přečtení. A to je celkem dobrý, protože normálně maj moje články po tejdnu tak třicet. Celkově, kdyby vás to zajímalo, má můj blog okolo dvou tisíc návštěv měsíčně, za což jsem vám tuze vděčna. Taky mě hřeje u srdce, že na YouTube má „vlog od transky pro transky” přes tři tisíce přehrání. (A proto plnim svůj slib a za každejch pět set shlédnutí vám vyrobim video nový. Takže to už jsem zase ve skluzu.)

Proč nejsou všichni lidi queer (první část)

Na Get Real jsem narazila na článek, kterej si kladl tuhle otázku. Nejdřív mi to přišlo jako zajímavý téma, tak jsem uvažovala, že ho přeložim. Pak mi to ale přišlo moc dlouhý a náročný, tak jsem chtěla napsat jenom takovej výcuc. Nakonec jsem se u toho akorát rozčílila, že to nedává smysl, a je to zase akorát výkřik do vakua, kde nikdo pořádně nerozumí tomu, co queer znamená. (Ani já to nevim.)

Hormony na dosah

Posledně jsem se 1) rozčilovala, že mám pekelnou angínu, a 2) rozplývala nad tím, že i na Magistrát hl. m. Prahy dorazilo třetí tisíciletí. Takže ad 1: zánět mandlí mám furt, Bioparox nezabral. Jaká to náhoda! Zrovna dneska říkali ve zprávách, že ho stahujou z prodeje, protože na to někdo měl alergii. Dyť jo, to je rozumný, protože na jiný léky asi nikdy nikdo žádnou alergii neměl. Ad 2: Třetí tisíciletí dorazilo i do zdravotnictví nebo minimálně na kliniku Endocare, ze které mi dneska přišel mail.

„Vše je v pořádku, není námitek k zahájení hormonální léčby.“