Lepší žít ve špatném těle než živořit ve správném

Už u prvního článku, kterej jsem napsal po tvůrčí pauze během své druhé změny pohlaví zpátky na pytlíček a bimbátko, se objevilo spoustu komentářů. Velmi si vaší pozornosti cenim a omlouvám se, že na ně nezvládám individuálně odepisovat. Zároveň se také veřejně omlouvám všem, kterejm jsem neodepsal na Facebooku – jednoduše proto, že je značně otravný používat dva profily najednou. Aspoň na některý zprávy teď v rychlosti odpovím, než se vrhneme na další dobrodružství.

Mým oblíbencem mezi komentáři je tento:

„Nebude tě teď trápit, když tě budou oslovovat v mužském rodě? Jak to probíhalo, zjistit, co jsi zač? Ptám se taky tak trochu kvůli sobě, v těhle věcech sám/sama nemám jasno.“

Kdo říká, že v tom mám jasno? To, že jsem teď zase kluk, neznamená, že se ve mně něco změnilo. Jak jsem řek v minulym článku, pořád nosím náušnice a nechávám o sebe kosmeticky pečovat. Pořád chci, aby se ke mně lidi chovali zdvořile a pořád mám trochu mindráky ze svých chlupatejch nohou. Jenže teď už se nestydim si je oholit, to je ono! Nechci nikoho urazit, ale všem lidem, kteří o sobě pochybují, doporučuju psychoterapii. Rok nebo dva u cvokaře udělá víc práce než rok nebo dva real-life testu.

Često se setkávám s podobnou otázkou, jestli mi není líto, že to nevyšlo. Jestli se mi po tom všem holčičím nestýská. Právě že nestýská, protože jsem se toho nevzdal. Neni mi líto, že to nevyšlo, protože jsem získal o hodně víc. Jak se vyjádřil jeden můj tajnej ctitel: „Žít v blbým těle je blbý, ale na druhou stranu, možná je to lepší než živořit ve správným.“

Jiná čtenářka napsala nejnovější komentář, kterej si dovolím ocitovat: „Musím říct, že si dost cením toho, jak moc jsi myslel na svůj vztah.“ Tady je ale třeba uvést věci na pravou míru. Já na ten vztah nemyslel – vůbec nebylo nač myslet. Pro mě totiž nic jinýho neexistuje. Pro vztah jsem schopnej udělat takřka cokoli. Tímhle výrokem jsem se nejspíš odsoudil k dalšímu nepochopení. Vsadim se, že si teď hodně lidí bude myslet, že mi přítelkyně položila nůž na krk. Ale let me make this clear: vždycky šlo primárně o to, aby můj život byl co nejplnohodnější, a tohle byla cesta.

Stejná fanynka tohoto blogu mi také napsala, že mě potkala na koncertě a styděla se mě oslovit. V duchu posledních tří článků a vlastně celý tranZITY apeluji: Nestydět se, je to cesta do pekel! Touhle bombou se s vámi loučím a další článek čekejte zase za týden. V něm vám ukážu, do čeho hodlám investovat energii a svůj spisovatelský a žurnalistický talent tentokrát.