Babský rady o tranzici

Inu, většina čtenářů vzala poslední článek dobře. Přišly mi povětšinou povzbuzující komentáře a stejně jako před rokem a půl a mi lidi psali, že pro ně budu pořád kámoš, ať se děje cokoli. Úplně mi to vhání slzy dojetí do očí. Bedliví čtenáři si ale povšimli rozkolu, který v mé duši panuje. Pokusím se jej demonstrovat na následujících dvou komentářích:

A: „Zita, podle toho, co se tu člověk může dočíst, nikdy nebyla úplně holka a Honza, předpokládám, nikdy nebyl úplně kluk.“

B: „Zita byla moc fajn… a necítila jsem z ní, že by to byl kluk.“

Minule jsem se pokusil vysvětlit, co mě vedlo k tomu, že jsem vysadil hormonální léčbu. Samotnýho mě trochu překvapuje, že to musim někomu vysvětlit. Ženy dnes zaplavují internety tím, jak je hormonální antikoncepce špatná, protože rozhodí celý tělo tak moc, že se z toho někdy už nevzpamatuje. Normální lidi řeší lékama a operacema svoje problémy až v momentě, kdy už všechny ostatní babský rady selžou. Ne tak ale transky a jiný zamindrákovaný lidi (jo, teď střílim do svých řad, konkrétně do sebe). My se vrháme do extrémních řešení, aniž bychom vyzkoušeli babský rady.

Mezi přední baby v naší problematice patří MUDr. Fifková, tímto jí zdravím, i když pochybuju, že si čte můj blog, poněvadž už nejsem jejím pacientem. Hanka pravidelně veřejně tvrdívá, že nebinaritu neuznává, a člověk podle ní může být jedině muž a nebo žena. Přestože jsem tady psal, že pohlavní identita je spektrum a může nabýt libovolné podoby, chápu tento její názor. Sám jsem totiž dospěl k názoru, že musím nutně být jedno nebo druhé. Nic mezi tím. Přišlo mi absurdní, že bych si nechal tělo zamořit testosteronem a hrál si na holku. Asi tak, jako když jsem ještě byl na hormonech a na úřadech jsem musel dělat kluka.

Samozřejmě nikomu nebinaritu neupírám. Ostatně to, že se teď otevřeně hlásím k mužství, je možný jenom díky psychoterapii, kterou jsem prošel. A nemám na mysli pouze psychoterapii oficiální, od doktora, ale taky tu, kterou mi poskytla moje přítelkyně. Díky ní jsem si uvědomil, že žít „na půli cesty“ (což odmítám) je něco jinýho, než otevřít se sám sobě (což se snažim praktikovat). Teď dávejte pozor, závěr článku bude přelomovej.

Díky podpoře psychoterapeuta a milující partnerky dokážu mít rád sám sebe. Dokážu si na sebe vzít úchylný hipsterský oblečení a nestydim se za to. Chodím s náušnicemi v uších a nechávám si vytrhávat obočí a je mi hej! Tranzici tedy pořád považuju za veskrze dobrou, protože mi skutečně pomohla žít tak, jak jsem si vždycky přál – svobodně.