Přestávám brát hormony

Asi dokážete uhádnout důvod toho, že jsem měsíc nic nenapsala. Depresi se mi, přes moje nadšení a počáteční zdánlivý úspěch, nepodařilo rozehnat a chvilku po vydání článku 52 předsevzetí udeřila zas. Ve zkratce: týden jsem nebyla schopná ani vstát z postele, prospala jsem pracovní pohovor a mnoho dalších příležitostí k vydělání peněz. Dopadlo to tak, že mě maminka donutila jet do Riapsu, kde jsem vedla dlouhý rozhovor s psychiatrem. Na základě tohoto povídání a sáhodlouhé diskuse s Veronikou, jež proběhla ten samý večer, jsem přistoupila k razantnímu opatření, které, jak doufáme, konečně povede k nastolení rovnováhy v mém mozku: přestávám brát hormony.

Abych řekla pravdu, týden po nástupu deprese, která byla tentokrát nezvladatelná, jelikož se můj život omezil skutečně jenom na pláč a spánek, se mi nějak podařilo sebrat všechny síly a dojít si za svou terapeutkou. Od ní jsem odcházela, dle očekávání, nabitá optimismem. Ten den jsem zvládla dokonce i dojít do Popocafepetlu a odehrát pár písniček. Taky jsem zvládla se šíleně opít, můj jídelníček se tehdy už sedmý den skládal výhradně z alkoholu a cigaret. Alkohol v kombinaci s běžnou dávkou antidepresiv způsobil několik věcí v následujícím pořadí: euforii, procitnutí, zklamání, panický záchvat a myšlenky na sebevraždu. To vše během pouhých šesti hodin, po nichž – ve tři ráno – jsem klepala na dveře příjmu v Psychiatrické nemocnici Bohnice.

Upozornění pro všechny duševně nemocné: pokud jste našrot, radši se rovnou zabijte a ušetříte si nekonečnou cestu do Bohnic nočními spoji. (Mně hrálo do karet, že jsem se zrovna pomotávala nedaleko.) Když zjistili, že jsem trochu požila, poslali mě domů. Ne jinam, DOMŮ. Dřív jsem často říkávala, že moje deprese nejsou zas tak hrozný, abych se chtěla zabít. Upřímně, nevim, kolik deprese chybělo ten večer, ale alkoholu chybělo jenom málo, a dost možná bych tenhle článek nepsala. To neřikám proto, abych machrovala a vyhrožovala sebevraždou, ale proto, že bych tímto ráda ukázala gigantický vztyčený prostředníček PNB.

Každopádně teď jsem tu a píšu, co píšu. Tahle moje krize měla jeden bod, okolo něhož se to všechno točilo. „Nejsem schopná žít svůj život,” říkala jsem si. „Jsem stejně nešťastná, jako jsem byla kdykoli dřív.” Den po dni jsem si stále více uvědomovala, jak zklamaná jsem tranzicí a upřímně řečeno i lidma z LGBTQI+… komunity. (Neplatí pro moje kamarády z Transparentu, ti jsou tak v pohodě, že mě to udivuje.) Pořád mi zní v uších jedna zpověď: „Kdybych tehdy měla dobrýho psychiatra, obešla bych se i bez tranzice.” Já přeci chtěla mít hezčí a jednodušší život, ale nějak se to minulo účinkem.

Než mě začnete odsuzovat, že vysazuju hormony kvůli dočasnýmu rozčarování, uzavřu tento článek tímto prohlášením. Není to jenom moje zklamání, co mě k tomu vede. O účincích estrogenů na psychiku se vedou vášnivé diskuse a já potřebuju vyzkoušet všechno, abych se zbavila deprese. Dále, s Veronikou chceme mít děti a pokud existuje naděje na co nejpřirozenější způsob početí, chci ji využít. Konečně, pořád píšu jako Zita. Pořád jsem to já.

---

Namyšleně doufám, že pod tímto článkem rozproudíte diskusi a já se jí budu věnovat v dalších článcích. Chápu, že moje dnešní vyjádření je útržkovitý a budu ho muset časem doplňovat, tak jak si sama, doufejme, udělám pořádek ve svý hlavě.