Přestávám brát hormony

Asi dokážete uhádnout důvod toho, že jsem měsíc nic nenapsala. Depresi se mi, přes moje nadšení a počáteční zdánlivý úspěch, nepodařilo rozehnat a chvilku po vydání článku 52 předsevzetí udeřila zas. Ve zkratce: týden jsem nebyla schopná ani vstát z postele, prospala jsem pracovní pohovor a mnoho dalších příležitostí k vydělání peněz. Dopadlo to tak, že mě maminka donutila jet do Riapsu, kde jsem vedla dlouhý rozhovor s psychiatrem. Na základě tohoto povídání a sáhodlouhé diskuse s Veronikou, jež proběhla ten samý večer, jsem přistoupila k razantnímu opatření, které, jak doufáme, konečně povede k nastolení rovnováhy v mém mozku: přestávám brát hormony.

Abych řekla pravdu, týden po nástupu deprese, která byla tentokrát nezvladatelná, jelikož se můj život omezil skutečně jenom na pláč a spánek, se mi nějak podařilo sebrat všechny síly a dojít si za svou terapeutkou. Od ní jsem odcházela, dle očekávání, nabitá optimismem. Ten den jsem zvládla dokonce i dojít do Popocafepetlu a odehrát pár písniček. Taky jsem zvládla se šíleně opít, můj jídelníček se tehdy už sedmý den skládal výhradně z alkoholu a cigaret. Alkohol v kombinaci s běžnou dávkou antidepresiv způsobil několik věcí v následujícím pořadí: euforii, procitnutí, zklamání, panický záchvat a myšlenky na sebevraždu. To vše během pouhých šesti hodin, po nichž – ve tři ráno – jsem klepala na dveře příjmu v Psychiatrické nemocnici Bohnice.

Upozornění pro všechny duševně nemocné: pokud jste našrot, radši se rovnou zabijte a ušetříte si nekonečnou cestu do Bohnic nočními spoji. (Mně hrálo do karet, že jsem se zrovna pomotávala nedaleko.) Když zjistili, že jsem trochu požila, poslali mě domů. Ne jinam, DOMŮ. Dřív jsem často říkávala, že moje deprese nejsou zas tak hrozný, abych se chtěla zabít. Upřímně, nevim, kolik deprese chybělo ten večer, ale alkoholu chybělo jenom málo, a dost možná bych tenhle článek nepsala. To neřikám proto, abych machrovala a vyhrožovala sebevraždou, ale proto, že bych tímto ráda ukázala gigantický vztyčený prostředníček PNB.

Každopádně teď jsem tu a píšu, co píšu. Tahle moje krize měla jeden bod, okolo něhož se to všechno točilo. „Nejsem schopná žít svůj život,” říkala jsem si. „Jsem stejně nešťastná, jako jsem byla kdykoli dřív.” Den po dni jsem si stále více uvědomovala, jak zklamaná jsem tranzicí a upřímně řečeno i lidma z LGBTQI+… komunity. (Neplatí pro moje kamarády z Transparentu, ti jsou tak v pohodě, že mě to udivuje.) Pořád mi zní v uších jedna zpověď: „Kdybych tehdy měla dobrýho psychiatra, obešla bych se i bez tranzice.” Já přeci chtěla mít hezčí a jednodušší život, ale nějak se to minulo účinkem.

Než mě začnete odsuzovat, že vysazuju hormony kvůli dočasnýmu rozčarování, uzavřu tento článek tímto prohlášením. Není to jenom moje zklamání, co mě k tomu vede. O účincích estrogenů na psychiku se vedou vášnivé diskuse a já potřebuju vyzkoušet všechno, abych se zbavila deprese. Dále, s Veronikou chceme mít děti a pokud existuje naděje na co nejpřirozenější způsob početí, chci ji využít. Konečně, pořád píšu jako Zita. Pořád jsem to já.


Namyšleně doufám, že pod tímto článkem rozproudíte diskusi a já se jí budu věnovat v dalších článcích. Chápu, že moje dnešní vyjádření je útržkovitý a budu ho muset časem doplňovat, tak jak si sama, doufejme, udělám pořádek ve svý hlavě.

Reklamy

15 komentářů: „Přestávám brát hormony

  1. Naprosto tě chápu, hormony vypadají tak hrozně nenápadně, ale ty účinky na psychiku jsou brutální, ne že ne. U tebe to asi bude ještě bouřlivější než nějaké výkyvy hormonů u bioženských, takže odsoudit tě může jenom debil, který neví, co jsou hormony zač.

    To se mi líbí

  2. Zito, vždycky jsi mi přišla v pohodě, ale teď jsem si Tě začala opravdu vážit…
    Nevím, jestli se ještě někdy uvidíme (nechodím už na žádná setkání a ani nevím, jestli si mě pamatuješ), ale přeju Ti hodně štěstí a ať Ti to s Veronikou vyjde!
    Vždycky říkám, že každý člověk je zodpovědný jen sám za sebe a účty bude skládat jen sám sobě…
    Přeji Ti, aby jsi se svým rozhodnutím byla spokojená… 🙂

    Liked by 1 osoba

  3. Stejně je to všechno jenom o tom, jak o sobě smyšlíš.
    Mám trans kamarády, kteří do sebe v životě žádnou tabletku nenacpali a nikdy ani nenacpou, protože sebe vnímají skvěle a jejich blízcí je vnimají tak, jak se předkládají. Co na tom, že jim v obchodě pani řekni „jak vám můžu pomoct slečno“, kdy doma se jim dostane krásnýho „jsi můj drsnej muž“. A navíc, kdoví, jestli by jim „venku“ neříkali slečno i přes prášky a operace. Popravdě mi přijdou jako jedni z těch nejvyrovnanějších lidí, co znám.
    Každopádně tím chci říct. Když jsi Zita, tak jsi Zita a basta! 🙂

    To se mi líbí

  4. Zito,
    tvůj život je jen a jen tvůj život a pokud cítíš, že to nejlepší pro tebe, aby jsi se cítila lépe je vysadit hormony, tak je vysaď. Je spousta dalších faktorů jak definovat a popsat člověka a je naprosto jedno jestli budeš v mužském těle, ženském těle a jestli se budeš cítit a tak i světu prezentovat jako žena nebo jako muž.
    Ty sama víš jak se uvnitř sebe cítíš a co potřebuješ k tomu, aby jsi se cítila lépe a byla šťastnější.

    To se mi líbí

  5. Ach Zito.. to mě moc mrzí, že teď prožíváš takhle těžké dny. Jestli máš pocit, že ti teď hormony nedělají dobře, kašli na ně a ať si o tom myslí každej, co chce. Hlavní je, co potřebuješ ty a to víš nejlíp zase jen ty. A holka jsi stejně i bez hormonů…
    Moc ti držím palce, aby ses z těch sraček dostala. A velkej respekt za to, s jakou upřímností a otevřeností píšeš tenhle blog.

    To se mi líbí

  6. Komentáře na blogy normálně nepíšu, ale udělám vyjímku. Sleduju tě už od začátku a hned jsi mi byla sympatická, jak jsi otevřená a o to to teď cením mnohem víc, že dokážeš takhle otevřeně psát o svých niterních pocitech. Strašně moc ti fandím, ať se ti podaří překlenout deprese a obecně se ti daří v životě! Mimochodem viděla jsem tě nedávno ve Švanďáku (pracuju tam jako uvaděčka), jen jsem nesebrala odvahu tě oslovit.. jo a co tě pozoruju jen přes ty internety, tak se během tranzice z tebe stala opravdu krásná žena! Go girl 🙂

    To se mi líbí

  7. ono už jen tohle si přiznat chce dost odvahy…jenom se obávám, že dysphorii stejně neutečeš…

    Sama jako rodič ti na depresi dítě rozhodně mohu doporučit. Není totiž nic lepšího. Tak honem do to, když to jde.

    To se mi líbí

  8. Nesleduju tě moc dlouho, ale během jednoho dne jsem zvládla přečíst téměř všechny články a zhlédnout všechna tvá videa. Obvykle nekomentuju…
    …ale jen ti chci říct, že nevidím sebemenší důvod tě nějak soudit. Vysadilas hormony? A co jako, je to tvá věc a pomůže-li ti to od depresí, tím lépe. Pro tebe i všechny kolem. Jsi Zita a Zitou zůstaneš, s hormony nebo bez nich.
    Drž se.

    To se mi líbí

  9. Jeden můj dobrý kamarád, vždycky když k němu přijdu brečet nad svým zoufalstvím, říká: „Udělej to, co si zrovna myslíš, že potřebuješ. Co potřebuješ?“
    Takže… tu radu dnes předám tobě. Neohlížej se na ostatní. Jen mi sami si můžeme pomoci, jen mi sami víme, co potřebujeme. Pokud potřebuješ vysadit hormony, udělej to. Pokud si potřebuješ nabarvit vlasy na zeleno, udělej to… udělej cokoliv, co tě udělá šťastnou, pokud si při tom neublížíš.

    Nikdo nemá právo tě soudit za to, že děláš to, co potřebuješ, aby ti bylo lépe.
    Doufám, že se budeš mít brzo fajn.

    A jak píšou ti nade mnou – nepotřebuješ hormony a operace pro to, abys byla tím, čím chceš být. Už tím jsi 🙂 A taková, jaká jsi, jsi perfektní.

    To se mi líbí

  10. Měla jsi málo estrogenu, tělo potřebuje buď vyšší testosteron a nebo estrogen. Pokud je obojích hormonů málo, jsou deprese. Zkus se domluvit na jiné dávce estrogenu.

    To se mi líbí

  11. Ahoj, diky za článek. Já sama jsem po konverzi pohlaví od roku 2011 a musím napsat, že diky za to, že mě braní hormonů nijak psychicky neovlivnilo. Spise jsem byla jak urvaná ze řetězu a svět chutnal najednou tak nejak líp a hodnotněji. V mém okolí byl člověk, který taky musel vysazovat asi 3x, jelikož měl tak silny depky, že to nedal. Ve finále dal…byť ho to stálo x let navíc v transformaci 🙂

    Není to nic za co by jsi se měla stydět či nad sebou lamat hul. Každý člověk to má jinak a co si budem povídat …. on ten cely proces je celkově na palici. Já naštěstí 3/4 transformace prožila v Nizozemsku, kde to bylo uplně na pohodu. Perlička: v NL jsem byla jako aupair v holandské rodině. První 3 měsíce jako kluk a pak už jako holka. Rodina byla senzační a i učitelé ve škole dětí a pod. změnu přijali uplně v pohodě. Dodnes jsem s rodinou v kontaktu přes telefon nebo FB. Užasný, ne?

    To se mi líbí

  12. Ahoj Zito,

    dnes jsem tě objevila, sjela všechna tvá videa a moc mě mrzí, že se teď trápíš s depresemi. Naprosto chápu tvoje rozhodnutí. Dělej to, co cítíš, že je pro tebe nejlepší.

    To se mi líbí

  13. Vážená Zito,

    moc Vám fandím a držím Vám všechny palce, aby jste byla spokojená, šťastná a aby se mimi Vám a partnece zdárně narodilo.

    Doufám, že ještě napíšete: Váš blog moc ráda čtu.

    Sara

    To se mi líbí

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s