Teplíčko

Vítám vás u pravidelného čtvrtečního článku, který dnes vydávám v pátek. To abyste si zvykali, že svět je krutej a nedá se na nic spolehnout. Ale vážně, podzim je krutá doba. Je hnusně, tma, pokaždý se to tak nějak semele, že se věci zkrátka poserou. Jak napsal Filip, prostě se to tak sešlo. No a do toho ještě ty svátky klidu a míru. Skutečně by mě zajímalo, kde se stala chyba, proč se zrovna z Vánoc stal byznys s kravinama k ničemu a s antidepresivy. Proč nemůžeme, když už je teda naše společnost tak moc v rozkladu, slavit letní Vánoce, jako Alza, a odbýt si všechen tenhle stres v létě? 

Nevim, jak moc to souvisí s mojí tranzicí, ale už ňákej ten tejden na mě doráží deprese. Posledních čtrnáct to bylo fakt krutý, jak konkrétně krutý to je, se můžete dočíst v minulym článku. Převčírem jsem po dvanácti hodinách přišla domů. Původně jsem si chtěla jenom sednout a jít se navečeřet. Z postele jsem vstala po dalších dvanácti hodinách se slzama na krajíčku, s pocitem, že mě moje holka nenávidí a snědla mi všechno lečo. Odvedla jsem jí do práce a s rozklepanýma nohama a jejím svetrem jsem se zase plazila domů.

A pak to najednou přešlo. Stejně jako jsem se ráno probudila s bolestí na hrudi, že kdybych byla fotbalista, už bych simulovala infarkt. Do toho mě bolela hlava, jako kdybych celou noc probrečela, a nemohla jsem dýchat. A teď jsem najednou stála u plotny a cítila jsem, že se mi vlastně chce vařit to cuketový rizoto, který bylo mimochodem překvapivě dobrý. V plánu bylo jenom zamíst omítku, kterou jsem v rámci zkrášlování bytu oloupala (no jo, život je plný překvapení), ale nakonec jsem vyluxovala skoro celej byt. Přestože ty zmrdi kočičí během dvou hodin vygenerovali tolik svinstva, že by můj úklid nikdo nepoznal.

V noci jsme ležely tak napůl vedle sebe, napůl na sobě a já ze sebe stáhla tričko. Ale ne, nepíšu dalších padesát odstínů čehokoli. Po mnoha nocích, co jsem se klepala i pod třema dekama, mi přestala bejt zima. Konečně jsem se v posteli cítila nejen teple, ale především V teple. A to jenom pár hodin poté, co mi Hanka řekla, že naprosto esenciální pro léčbu deprese je „teplíčko. Já na Vás vidim, Zito, že bytostně potřebujete teplo.”

Takže závěrem: nevim, čim to je. Nic nedává smysl, protože, jak jsem včera řekla Veronice, deprese neni příliš racionální záležitost. Nevim, jestli začaly zabírat prášky, v tom koktejlu, co do sebe sypu, se může dít cokoli. Nebo mě možná vyléčilo samotný pomyšlení na manuální práci. Domácí puťka jsem na to dost. Jsem z toho zmatená, ale prcat to. Tenhle víkend si užiju a vám přeju to samý.

Vaše Zita ♥

Reklamy

1 komentář: „Teplíčko

  1. A já si zrovna koupila vyhřívanou eletrickou dečku….sice se pod ní cítím jak sedmdesátiletá důchodkyně, která ji koupila někde na předváděcí akci šmejdů, ale to teplo je k nezaplacení.

    Mohu už jen vzpomínat, že než být vymrzlá jsou na světě horší věci jako třeba depky.

    To se mi líbí

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s