Na prahu druhé puberty

V pondělí ráno jsem přišla do práce a znova jsem si přečetla Adélin komentář pod posledním článkem. Mám vždycky radost, když mě WordPress upozorní na nějakou aktivitu, připadám si pak děsně důležitě. Největší radost mám, když komentuje Adéla, protože její dotazy jsou konstruktivní. (Tak moc, že bych je použila jako příklad, kdyby se mě někdo ptal, co znamená slovo konstruktivní.) Na její dotaz jsem během hodiny napsala odpověď a dvanácti stech slov a ihned mi bylo jasný, že tak dlouhej článek nikdo číst nebude. Svou rozsáhlou analýzu, jak se mi navazovaly vztahy dřív a teď, si nechám na video. Ještě jednou díky a blog Stay Adela jde zaslouženě do mejch Odkazů. 

Další blog, kterej zařazuju mezi svoje oblíbené, je Los Filipos. S Filipem se tak trochu známe, protože mi dal svojí gumičku do vlasů, která byla ve skutečnosti ponožka, a pak vyjádřil svoje přání, abych mu uvařila jídlo. Seriózněji, dneska ráno jsem si přečetla jeho aktuální článek a marně jsem se bránila dojetí. Možná proto, že autor píše skutečně dobře a ví, jak na holku. Možná proto, že jsem v posledních dnech citově nahlodaná svym novym vztahem.

Žádný strachy, podrobnosti nebudou, to by byly akorát tisíce slov, ze kterejch byste zvraceli duhu jako já v minulym článku. Hodlám se nicméně svěřit se svými současnými strachy, protože to, narozdíl od zamilovanejch keců, patří na tenhle blog. Jak se můj osobní život vrací do celkem normálních kolejí, rozuměj dívčích kolejí, cítim jistej tlak ho tam popostrkovat, aby to za mnou bylo co nejdřív. Doktorka Fifková se mě včera zeptala, jestli už nechci začít řešit svoje neutrální jméno. Že prý se to hodí, až půjdu před komisi.

Váhavě jsem musela přiznat, že váhám. Žiju dvojí život a pořád si občas hraju na kluka (nechápu, že mi to někdo eště žere) a přiznávám, že je to vyčerpávající. Stejně jako TEN POCIT pokaždý, když se soukám do kalhot. Jenže na druhou stranu, neutrální jméno toho zas tak moc nevyřeší. To komise a následná operace, to už je pořádná změna, jaká by mohla dávat smysl. Jenže! Celej svůj život zakládám na partnerskym soužití. Podstoupit něco, co by ho mohlo významně vylepšit, ale taky významně pokurvit, je pro mě prostě moc velký riziko. Tak špatně na tom s těma depresema ještě nejsem.

Cením si svý poměrně dobře fungující sexuality. Vím, co od ní můžu očekávat. I když se často cítím na čtrnáct let, jako panna, co zná sex jenom z Bravíčka. Pořád mám nějaký zkušenosti, na kterejch můžu stavět. Operace mě vrhne zpátky do čtrnácti let i fyzicky a já si prostě nejsem jistá, jestli jsem na takovou změnu připravená. Stojím teď na prahu druhý puberty a nejistě se rozhlížim dokola. Rozhodně nejsem schopná říct, jestli jí budu chtít prožívat potřetí.

Miluju vás všechny, kdo mě chápete. Ne ty, kdo řikáte „je to tvoje rozhodnutí”, ale ty, kdo řikáte „není třeba se rozhodnout teď hned”. A ještě veselost na závěr: transsexuální pár, o kterým jsem psala před devíti měsíci, už má svoje první dítě! Více info na LUI.cz. Děkuju všem za pochopení a Veronice speciálně i za tip.