Některé dívky (aneb O sebelásce)

S některejma holkama je člověku fajn, ale z některejch máte… no řekněme smíšený pocity. Ty první jsou často usměvavý a ty druhý se mračej. Nálady bejvaj nakažlivý a když se sejdou protichůdný temperamenty, končívá to mizerně. S touhle hlubokou myšlenkou otevírám svoje nový album, který vyjde ještě letos. První skladba, Some Girls, je takovej typickej lovesong a z propadliště dějin pop music ho vytahuju pro dnešní článek, abych se dál šťourala ve svých citech. Moje poslední video sklidilo celkem úspěch a rozdělilo fanoušky na dva tábory – „vím přesně, jak ti je” a „je mi to tak líto”.

Já vim, říkala jsem, že budu uvolňovat písničky postupně, ale pak jsem si je všechny pustila a seřadila do nějakýho smysluplnýho konceptu, a zjistila tak, že je to zkrátka mnohem lepší pohromadě. Nicméně nevim, o čem jinym bych psala. Na endokrinologii mi neberou telefon a vousy neubývaj, z čehož začínám bejt mírně nervózní. A proto je tu Some Girls, která je tak stará, že už mi přijde, jako kdyby jí napsal někdo jinej.

„Napsala jsem tuhle písničku, abys věděla,
že nemám strach, že tohle můj poslední den s tebou.”

Tahle věta je v ostrym kontrastu s tvrzení z videa, že „je lepší se trápit než se trápit a zároveň bejt trapná”. Přemejšlim, co se změnilo (kromě zjevného) za ty dva roky, co uplynuly od napsání tohodle hitu. Odpověď zřejmě tkví v druhý sloce.

„Ve chvílích, jako je tahle, si přeju,
abych stála pevněji na zemi.
Dneska jsem vstala z postele jenom proto,
abych se ti na chvíli podívala do očí.”

Jsou to náznaky, ale zpětně z nich dokážu vypozorovat, že jsem tehdy byla mnohem nešťastnější než dneska. Neschopnost vstát z postele je typickej příznak deprese, kterej mě stál můj bakalářskej titul, čehož hluboce lituji, jak o mě všichni víte. Z dalších vět, který necituju, je patrný, že jsem tehdy měla ten přístup, kterej dneska tolik odsuzuju, sbalit a voject, co se dá. Jako mnoho jinejch zoufalejch lidí se u mě tenhle přístup tragicky míjel účinkem a možná proto jsem tady mimořádně nabízela nejen svou ruku, ale i svoje srdce.

Jinými slovy, ve svých pětadvaceti letech jsem se dopracovala k tomu, co Beatles trvalo o pár let dýl (a o několik deci LSD víc), a to, že láska hory přenáší. Nebo minimálně dokáže přenést člověka, kterej by se jinak ani nevyplazil z ložnice. A je úplně jedno, jestli vás ten druhej chce nebo ne. Je to prostě kránej pocit, kterýho je třeba si užívat, jak to jenom jde. Milovat někoho jinýho totiž zároveň znamená milovat sám sebe a to je to nejlepší, co pro sebe a někoho jinýho můžete udělat.

Vaše Zita ♥


Tuhletu myšlenku napsal už Søren Kierkegaard, ale nenakecal okolo toho hromadu sraček o čakrách a energiích, takže dneska to vomílá kdejakej kokot a tváří se, bůhví jakej neni spasitel.

Podobné články:
Jak málo je hlazení
Alchymie je mrtvá, je čas na vědu!

Reklamy

6 komentářů: „Některé dívky (aneb O sebelásce)

  1. Ziťulo a kde si pak můžu skladbu ukrást, nemám peníze na to abych si jí kupovala, jinak článek mě chytl za srdce a nemám ani chuť psát sprostě. Docela Tě mám ráda

    To se mi líbí

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s