Ticho před bouří

Sice bych měla něco, o čem by se toho dalo dost napsat, ale s dovolením si to nechám na video. Od vydání posledního uplynul už měsíc, a proto se pustim do novýho. Hned, jak vyvěsim dnešních pět set slov na Facebook. Všechno zajímavý, co mám na srdci, řeknu v něm, takže na článek zbývají jenom taková ta konverzační témata. Kupříkladu, jaký to je, když se vysekáte na motorce. Nebo kde jsou všechny normální transky.

Nebudeme si lhát. Ten úvod je hromada nesourodejch slov a neni se čemu divit. Každej den pracuju, když nepracuju, tak aspoň nahrávám, což je trochu menší voser, ale nikdo mě za to neplatí. Nemam teda moc času chodit ven (v létě jsem si dělala aspoň půlhodinový procházky každej den) a výsledek je ten, že nemám žádný neutříděný myšlenky. Vlastně nemam žádný myšlenky, jenom kolik si vydělám a kdy už konečně bude hotová ta postižená deska. (Psala jsem o tom v článku Můj zadek je hezčí než předek. Stihnu jí letos, stačí už vlastně jenom dodělat jednu písničku a drobné povrchové úpravy několika jiných.)

Nechodím tedy po světě a už vůbec ne s hlavou plnou nápadů. Chodim jenom do Popocafepetlu na Újezdě, abych se tam zadarmo vylila. Poslední dvě návštěvy byly obzvláště výživný – pořád nám někdo kupoval pití, takže jsme ani nedokázali vyčerpat náš příděl. Večery byly o to zajímavější, že jsem se seznámila s dalšíma transholkama a zjistila jsem, že skutečně mohou být i duševně zdravý transky. Po shlédnutí komentářů pod článkem Transsexuální experimenty a jiné konspirace jsem v to pomalu přestávala věřit. Mou víru potom ještě víc nahlodal Facebook. Ten je skutečnou metlou lidstva, zlatej chlast!

V posledních několika dnech se objevila zpráva, že profesor Weiss boural a někdo při tom zemřel. Ať to je nebo není pravda, některý pololidský individua měly nutkání to komentovat, strhnout pozornost na sebe a říct, že „je to odplata za genocidu na transženách” a že Jarolím půjde taky do vězení / do pekla. Ano, souvislost nulová, význam pochybný, zkrátka typická internetová diskuse. A já si zase říkala: „Přece někde musej bejt transholky, co nemaj v hlavě nasráno.” Jsou. Jsou doma, choděj na víno do Popa a nemelou sračky na netu. Díkybohu za ně.

A jak to teda bylo s tou motorkou? Ten den jsem vstala v pět ráno. To je takový to probuzení, kdy hned víte, že to bude slabší sobota. Netekla voda. Venku lilo, i když mělo začít pršet až v poledne. Byla zima jak v ruskym pornu a já se hned za Prahou ztratila, protože jsem musela jet jinudy. A pak eště jednou, když jsem jela objížďkou a v ní byla další objížďka. Těch padesát kilometrů na chatu jsem jela skoro dvě hodiny. Cestou jsem si chtěla nechat napnout řetěz a koupit burčák, ale všude měli zavříno. Divil by se mi někdo, že jsem měla chuť s tou motorkou seknout do pole? Uznávám, neměla jsem se nechat unést a měla jsem z ní nejdřív seskočit.

Mějte příjemný začátek podzimu a jezděte opatrně.

Vaše Zita ♥

Reklamy

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s