Alchymie je mrtvá, je čas na vědu!

(volné pokračování článku „Co mi chybělo (na Prague Pride)” o tom, jak se lidi navzájem nevnímaj, protože stejně všichni melou nesmysly)

Nedávno mě přepadla taková depresivní nálada. Chtěla jsem si stěžovat, že mě nikdo nebere vážně. Že zase nikdo neposlouchá, co řikám. Zajímavý na tom je (teda neni, ale chci to nějak uvést), že jsem tenhle problém už jednou v životě řešila. V devatenácti jsem chodila k doktorce (rozuměj cvokařce) s tím, že mě nikdo nevnímá. Odešla jsem spokojená, jenže po několika letech mě nahlodali jiný lidi. Prý měla už tehdy zjistit, že jsem trans, ale nevnímala mě. To je docela začarovanej kruh, co?

Podle mě to byla dobrá doktorka. Přišla jsem k ní s problémem a ona ho vyřešila. Minimálně teda na šest let. Dle mýho názoru neměla moc šanci zjistit, že jsem trans, jelikož jsem jí zalhtila stovkou jinejch problémů a sama jsem svojí identitu zas tak moc nehrotila. I když kdo ví, možná, kdyby se pokusila o skutečně hlubinnou psychoanalýzu, tak by něco zjistila. Jenže tehdy bych se jí asi vysmála a šla se vožrat. Nebrala bych jí vážně. Takže jsem zjevně stejná jako ostatní.

Ve skutečnosti je to totiž tak, jak dnes zjišťuji, že nikdo neposlouchá nikoho. V mikroměřítku to vidim jak tady na blogu, tak i v životě. Neni to jenom internet, kde lidi vykřikujou, co je napadne a nenesou za to zodpovědnost. Zkoušela jsem se bavit i s reálnýma lidma a stejně všichni omílaj svoje argumenty a neposlechnou si můj. Asi jako když Zvěřina kecá ty velkohubý prázdnoty o dekadenci euroatlantské civilizace a ignoruje Výbor pro sexuální menšiny. (Euroatlantská civilizace nic neni, Američani jsou jenom líp oblečený rusáci.)

Nechápejte mě špatně, nejsem hipík, co tvrdí, že se všichni musej milovat. (Ježíš byl jednim z nich.) Takhle to nejspíš bylo vždycky, takže šance, že se to změní, je asi mizivá. Jenom jsem to chtěla říct. Když totiž převezmete kontrolu sami nad sebou, tak vás nebude tolik srát, že na vás všichni ostatní kašlou. To je taková univerzální rada pro všechny moje čtenáře. Netvrdim, že řešením je odevzdanost a smíření. Naopak, když něco „nejde”, tak je třeba začít hledat cesty a ne postávat před tím, kdo vás brzdí a čekat, že napomiliontý si to rozmyslí.

To je ten rozdíl mezi alchymií a vědou. Alchymisti dělali furt dokola to samý a věřili, že, až přijde ta pravá chvíle, z olova se stane zlato. Nestalo. Jiných výsledků se dosáhne jedině změnou přístupu a podmínek.


A ještě drobnost na závěr: hlasujte pro mojí kapelu Mr. Stranger na Ladronce!

Reklamy

5 komentářů: „Alchymie je mrtvá, je čas na vědu!

  1. Článek je to zajímavý, ale myslím si, že jsi možná až příliš negativistická. 🙂 Neházela bych takhle všechny do jednoho pytle, protože ne všichni jsou takoví, že neposlouchají a ignorují. Možná si narazila na takovou společnost, ale svět je obrovský a je tu spousta lidí, kteří naslouchají, poradí a rádi i pomohou. Ale je zajímavé přečíst si, jak to vidí i někdo další. 🙂 Takže děkuji za příjemné večerní čtení a přeji veselejší dny!

    To se mi líbí

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s