Všechno se musí dotáhnout do konce

Před mnoha týdny jsem psal, že vám brzo představim svůj novej projekt, na kterym si uspokojuju svoje literární choutky. Pak jsem se vyrhnul do práce tak intenzivně, že už nezbyl čas asi na článek na tenhle blog. Postupem času jsem se vrhnul do tolika novejch projektů, že vám je tady představim jeden po druhym. První je můj novej blog, další je můj starej blog, k tomu se váže moje umělecká kariéra, která se odehrává hned na dvou frontách. Celý příspěvek

Reklamy

Lepší žít ve špatném těle než živořit ve správném

Už u prvního článku, kterej jsem napsal po tvůrčí pauze během své druhé změny pohlaví zpátky na pytlíček a bimbátko, se objevilo spoustu komentářů. Velmi si vaší pozornosti cenim a omlouvám se, že na ně nezvládám individuálně odepisovat. Zároveň se také veřejně omlouvám všem, kterejm jsem neodepsal na Facebooku – jednoduše proto, že je značně otravný používat dva profily najednou. Aspoň na některý zprávy teď v rychlosti odpovím, než se vrhneme na další dobrodružství. Celý příspěvek

Babský rady o tranzici

Inu, většina čtenářů vzala poslední článek dobře. Přišly mi povětšinou povzbuzující komentáře a stejně jako před rokem a půl a mi lidi psali, že pro ně budu pořád kámoš, ať se děje cokoli. Úplně mi to vhání slzy dojetí do očí. Bedliví čtenáři si ale povšimli rozkolu, který v mé duši panuje. Pokusím se jej demonstrovat na následujících dvou komentářích: Celý příspěvek

Kdo koho vodí za nos

Ahoj, lidi, jsem zpátky! Ale je to, jako kdybych tady nikdy nebyl. Někdo mě zná jako Zitu, někdo jako Midgeyho a někdo zase jako Honzu. V první řadě se tedy omlouvám za zmatek, kterej možná v někom vyvolávám. Historie dnešního článku sahá do doby, kdy mě Žoužel upozornila, že o mně píše Lilian Voss. Že prej je tranZita vtipná a tak nějak obecně skvělá a měla by pokračovat v točení videí. Jenže někdo jí to okomentoval, že „Zita je teď už ale zase chlap.“ Celý příspěvek

Přestávám brát hormony

Asi dokážete uhádnout důvod toho, že jsem měsíc nic nenapsala. Depresi se mi, přes moje nadšení a počáteční zdánlivý úspěch, nepodařilo rozehnat a chvilku po vydání článku 52 předsevzetí udeřila zas. Ve zkratce: týden jsem nebyla schopná ani vstát z postele, prospala jsem pracovní pohovor a mnoho dalších příležitostí k vydělání peněz. Dopadlo to tak, že mě maminka donutila jet do Riapsu, kde jsem vedla dlouhý rozhovor s psychiatrem. Na základě tohoto povídání a sáhodlouhé diskuse s Veronikou, jež proběhla ten samý večer, jsem přistoupila k razantnímu opatření, které, jak doufáme, konečně povede k nastolení rovnováhy v mém mozku: přestávám brát hormony. Celý příspěvek

52 předsevzetí

Koupila jsem tátovi k Vánocům knihu 50 odstínů kuřete, aniž bych věděla, o co jde. Měla na sobě nálepku „New York Times bestseller“ a přišlo mi to vtipný, tak hned šla do košíku. Jeho záliba ve vaření, jež jsem po něm zdědila, musí být vskutku obrovská, protože se do ní ihned začet. To mi udělalo radost. Celkově jsem přesvědčená, že tyto Vánoce byly nejhezčí, jaký jsem zažila. Nebo minimálně jaký si pamatuju. Jednoduše proto, že jsem je trávila tak, jak jsem já chtěla. I když všechno má svý mouchy. Celý příspěvek

Že prej mám napsat něco kontroverzního

Minulý víkend jsme s Veronikou oslavily dva měsíce, které se mnou musela přetrpět. (A předtím ještě jeden měsíc, kdy jsem ji odmítala, ale ten do toho nepočítáme, to bylo takový prenatální období našeho vztahu.) V pondělí jsem šla na psychoterapii, jak jsem jí asi před měsícem slíbila. Pověděla jsem doktorce něco o sobě, hrubě jsem načrtla vztahy v naší rodině („Je to banda hovad,”) a co mě tam přivádí. „Vypadáte, jako kdyby Váš největší problém byly finance,” řekla nakonec šťastně, protože viděla, že na mě správně fungujou antidepresiva. Jó, to holka eště neví, kolik práce jí se mnou čeká! Očekávám vyřešení všech mých problémů a razantní nárůst sebevědomí. Celý příspěvek

Moje tradiční prosincové těšení

Bylo by nespravedlivé se vymlouvat na zimní depresi a svádět na ní, že se mi dneska nechtělo vstávat, že jsem postupně nabírala větší a větší zpoždění a musela rušit svoje vlastní plány. Prostě jsem přecenila svoje síly. Jako když jsem všem naslibovala, že jim za lajknutí stránky Nejsi na to sama upeču makronku. Respektive, ty makronky jsem fakt pekla, a to mi věřte, že jsem na vás u toho myslela. Bohužel jsem je pak seškrabávala z plechu nožem a teď je budu muset rozemlejt a recyklovat na koláč. Ale chuť má ta hmota neurčité konzistence fakt vynikající, přísahám!  Celý příspěvek

Teplíčko

Vítám vás u pravidelného čtvrtečního článku, který dnes vydávám v pátek. To abyste si zvykali, že svět je krutej a nedá se na nic spolehnout. Ale vážně, podzim je krutá doba. Je hnusně, tma, pokaždý se to tak nějak semele, že se věci zkrátka poserou. Jak napsal Filip, prostě se to tak sešlo. No a do toho ještě ty svátky klidu a míru. Skutečně by mě zajímalo, kde se stala chyba, proč se zrovna z Vánoc stal byznys s kravinama k ničemu a s antidepresivy. Proč nemůžeme, když už je teda naše společnost tak moc v rozkladu, slavit letní Vánoce, jako Alza, a odbýt si všechen tenhle stres v létě?  Celý příspěvek

Deprese je nemoc a musí se léčit

V mym životě figuruje jakýsi leitmotiv zpětnýho uvědomování si věcí, když už je pozdě. Na podobnym principu jsou postavený taky téměř všechny komedie, co lidstvo spatřilo. Zápletka vždycky spočívá v tom, že dojde k nějakému nedorozumění. V komediích to zpravidla nemívá dalekosáhlý následky. Někdy se třeba stane, že si protagonista uvědomí, že vlastně celou dobu miluje někoho, koho považoval za osinu v prdeli (každej romcom v dějinách a můj letošní podzim). No jo, po pár týdnech se dá ještě dost věcí napravit, ale po dvaceti letech už může bejt na nápravu pozdě.  Celý příspěvek